Být sám sebou. Tak jednoduše se to píše. Tak jednoduše čte. A přitom žít v souladu s touto větou je často tak těžké.

Být sama sebou. Věta, která se mi stále vrací do mysli. Otvírá mi témata k zamyšlení nad svým životem a s tím i k pošťouchnutí k akci. Kdo jsem, kým chci být a jak vlastně vystupuji navenek? Kde jsou mé hranice a respektuji je já sama? Myslím i sama na sebe, nebo jen na ostatní a horu myšlenek „musím“ a „měla bych“?

Být sama sebou. Co to pro tebe znamená? Jaké body jsou pro tebe důležité? Co jsi opravdu ty a kdo se z tebe stává vlivem tvého okolí? Umíš říct ne, když to tak cítíš?

Otázek se dá psát mnoho. Věřím však, že nejlepší je, když si každá z nás položí otázku: „Jsem sama sebou?“ a ty správné podměty k zamyšlení aotázky nám přijdou přesně na míru. Ptej se svého srdce.

• Jsem to opravdu já?
• Jsem opravdu ten člověk, který chci být, nebo se schovávám za role, které mi přišly v životě do cesty?

A jak nejlépe si tuto chvilku pro sebe vytvořit?

Stačí 7 minut. Vypni telefon, počítač, televizi. Nachystej si papír a tužku, případně si zapal svíčku a v klidu se posaď, nebo si lehni. Některé z nás mají radši jen práci s myslí a její představivostí. Některé naopak raději píší, co jim přichází na mysl. Záleží tedy na tobě, co je ti milejší. Buď zavři oči, nebo je nech otevřené, pokud si chceš raději psát. Udělej pár hlubokých nádechů a výdechů a uvolni tak celé své tělo. Po uvolňovací rozcvičce se postupně přibližuj do svého nitra, do svého srdce, do místa, kde se cítíš být doma.

A nyní si polož otázku: „Jsem sama sebou?“. Možná ti nepřijde odpověď hned, ale zkoušej vydržet, nebo otázku pozměň podle toho, co tě zrovna napadne. Například: „Žiju v životě tak, jak si přeji já sama?“, „Je v mém životě něco, co není v souladu se mnou samotnou?“. Věřím, že se ti odpovědi nebo určité pocity začnou objevovat. Vnímej jestli tvé tělo zůstává stále uvolněné, nebo se někde sevřelo, i to může být další znamení, že není vše tak, jak by mělo být.

Poté co se cítíš s aktuální odpovědí spokojená, začni si opět uvědomovat své tělo. Uvědom si, kde se nacházíš, co slyšíš, cítíš a pomaličku otevři oči. Pokud jsi toto cvičení prováděla jako meditaci, můžeš si nyní napsat odpovědi, které ti přicházely. Můžeš se k nim poté vracet a více se nad vším zamýšlet. Věřím, že postupně ti bude vše jasnější a budeš vědět, co máš dělat dál.

Mě samotné se toto téma neustále vrací. Prohlubují se mé otázky. Na začátku jsem vážně hledala sama sebe. Přes všechny životní zkušenosti, prožitky i bolesti jsem byla někdo, kdo jsem být vůbec nechtěla. Někdy moc přísná, jindy moc namyšlená, rozdivočená či sebekritická. Každá etapa mého života mě však naučila mnoho. Někdy o tom, jaká být nechci. Jindy o tom, co je mému srdci vážně blízké.

Být sama sebou bude nejspíše věta, která mě bude stále provázet. Připomínat se, abych na ni nezapomněla. Jsem vděčná, že jsem se jí začala věnovat a že se otvírám změnám. Je to již několik let a v určitých kruzích otázek se stále vracím jako ve spirále.

• Proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala?
• Kde jsem to obkoukala?
• Co jsem tímto chováním ukrývala sama v sobě?

Je to prostě opět jako s tou cibulí. Oddělávám jednu slupku po druhé a postupně se dostávám více k jádru sama sebe. Vím, cibule zrovna nezní – nevoní nejlépe v přirovnání s ženou, ale pro představu, jak to myslím, poslouží dobře.

Prostě! Chci tímto vyjádřit myšlenku o hlubším spojení sama se sebou.

Často se omílá, buď sama sebou, ukaž svoji pravou tvář, ale úkol je to někdy nelehký.

Vím, jaké to bylo v roli dcery, kamarádky, snoubenky, nevěsty a teď i mámy. A je vážně úžasné si i přes tyto role nás žen připomínat, kdo jsme a jestli tak vážně žijeme. Protože ztratit jiskru sama sebe je velmi jednoduché. Ale objevit ji a nechat znovu zářit je vždy možné. Držím nám palce, ať na to nezapomínáme a měj se krásně.

Monika