Možná si některé z vás vzpomínají na můj svatební web Svatby v peřině. Web pro nevěsty, které si chtěly zorganizovat svatbu samy a hledaly inspiraci jak na to. Zájem o články a sdílení byl velký, ale zpětné reakce, a to i ty finanční, byly menší a mě postupně opouštělo nadšení tvořit.
Dostala jsem se do slepé uličky sama v sobě a nevěděla co dál.
Byla jsem psychicky vyčerpaná, připadala jsem si méněcenná a k tomu jsem nevěděla, co v životě vlastně budu dělat dál. Jak to jen udělat, abych se na svět opět více z duše usmívala.
Užívat si každý den jako velký dar. Být více v přírodě. A obklopovat se lidmi, kteří mě dělají štastní. Jak jednoduše to zní a funguje. 🙂
Jak mít radost ze života?
V první řadě jsem se odpojila z online světa. Ze dne na den, bez rozloučení, ale jinak to v tu chvíli nešlo. Nedokázala jsem se dívat do monitoru počítače bez nevolností a točení hlavy. Byla jsem do té doby v tématu svateb zcela ponořená. Nevěděla jsem, co s nevěstami sdílet dříve. Teď tvořit video, napsat článek, rychle ještě příspěvek na Facebook, Instagram a samozřejmě Stories, vždyť bez toho to nejde. Od rána do večera mi hlava běžela na 100%. Přemýšlela jsem o tom, co nového tvořit a co dalšího mohu ještě nevěstám předat.
Úplně jsem zapomněla na to, že je vlastně potřeba energie dávat, ale i nazpět brát.
Energie v podobě zpětné vazby od čtenářek, kterou jsem od nich však nijak nevnímala a vlastně si o ni ani neříkala. Energie ve formě peněz, které, ať se nám to líbí nebo ne, jsou v této době potřeba a já si vlastně o ně moc říkat nechtěla. A nakonec to nejdůležitější. Dovolit si energii dávat také sama sobě. Odpočinout, vypnout hlavu, užívat si života a jen tak být.
A tak jsem se dostala až k tomu, že jsem jednoho dne zavřela počítač a celého půl roku ležel v koutě bez zapnutí. Chtěla jsem něco tvořit, ale prostě to nešlo. Začala jsem tedy více času trávit v přírodě, mezi lidmi, pracovala jsem v létě jako plavčík, abych byla více na čerstvém vzduchu. Do toho jsem dělala meditace, cvičila a snažila se více žít ten život venku a nejen u monitoru.
A pokud si říkáš, jak vlastně bralo mé okolí toto mé vyčerpání, pocit vyhoření a méněcennosti, tak odpověď je víc než jednoduchá. Oni o tom vůbec nevěděli. Z mého okolí o tom v té době věděl jen můj tehdy ještě přítel, teď už manžel a možná jedna nebo dvě kamarádky, jinak nikdo. Tak, „dobře“, jsem to maskovala.
Za tím vším byl vlastně i velký pocit studu. Studu za to, že jsem něco nezvládla, nedokončila, vzdala. Pocit té malé Monči, která nechce nikoho zklamat a bojí se výsměchu a pohrdání. A přitom to všechno byly jen mé domněnky a těžko říct, jestli by se někdy vyplnily.
Ale jak to tak i v pohádkách bývá. Vše zlé je k něčemu dobré. Začala jsem být více vděčná za vše, co ve svém životě mám. Za milujícího partnera a rodinu, za zdraví, střechu nad hlavou a mohla bych dlouho pokračovat dál.
V životě se mi začaly dít změny. S partnerem jsme se zasnoubili, dostudovala jsem vysokou školu, otěhotněla a do role mámy vklouzla na 100 %. Do toho jsem se otužovala, nosila barefoot boty, meditovala a cvičila jógu. To vše mi pomáhalo být opět více ve spojení s mým tělem. A také jsem začala zjišťovat, jak mě ovlivňuje strava, cukr, alkohol, stres. Prostě to, co si do těla dávám, pouštím a neventiluji.
Než jsem se nadála, uběhly dva roky a já začala zvažovat, jestli opět začít sdílet, co se mi honí hlavou, nebo ne.
Zapnula jsem počítač, začala psát. Šlo to, ale s respektem a opatrností k technologiím dnešní doby. K Facebooku a jeho propracovanému způsobu zaujetí diváka tím, co by ho mohlo „opravdu“ zajímat, aby tam strávil co nejvíce času. K počítači, telefonu a modrému světlu, které vyzařuje a není zrovna to nejlepší na večer a před spaním. A také celému sociálnímu dění v online světě, kde sdílení a komentování bývá často mnohem otevřenější než z očí do očí.
Až zvláštní tyto obavy z technologií v této době.
Když se to však s něčím přehání, tak … však to znáte. Vzala jsem tedy do ruky tužku a papír. Psala, škrtala, kroužkovala a nakonec z toho vznikla Louka ženství.
Na svět jsem se začala opět usmívat od srdce a viděla ho v jeho krásných barvách. Krásná změna. Předtím jsem totiž svět viděla spíše jak za šedou oponou, kterou jsem nedokázala odtáhnout, ikdyž jsem vážně chtěla.
Louka ženství! Web, který bude inspirací pro ženy v jejich životních rolích.
Partnerka, snoubenka, nevěsta, maminka, ale také žena se svým vlastním příběhem a potřebami. Je mnoho velkých změn, které nás ženy během několika málo let čekají. Ze slečny mladou paní, snachou, mámou, partnerkou. K tomu všemu nezapomenout sama na sebe, mít se ráda, cvičit, odpočinout, být zde pro kamarády. Někdy těch rolí může být opravdu mnoho na jednoho člověka. Stejně jsem to cítila i já. Najednou jsem nevěděla, kdy jsem to doopravdy já a kdy jsem tou osobou, která se ode mě očekává.
Mít se ráda. Myslet na sebe a nejen na ostatní. Zní to tak samozřejmě, ale jak těžké to pro mě bývalo žít!
Bylo to pro mě důležité období. Více se sebou a méně před monitorem. A teď to tu s vámi sdílím, opět přes monitor, ale více v harmonii sama se sebou. Těším se, že se budeme společně motivovat a posouvat více samy k sobě. Přeji vám všem hlavně hodně lásky a harmonie v srdci, protože to dodá sílu a odvahu každé z nás.
S láskou,
Monika
